Nominace do projektu Statečné psí srdce

24.03.2013 23:21

Nikdy na ten den nezapomenu. Pořád slyším to „ahoj“ a pak už si jen pamatuji, jak se mi obrátil celý život naruby. Šťastné pubertální léta se změnily v jakési temné období s životem balancujícím nad propastí smrti. Je tomu už 8 let a pořád to nekončí.

Ale pojďme na začátek…

Byli jsme taková obyčejná rodinka dnešní doby. Matka, její přítel, jedno dítě a dva psy. Právě ona láska ke psům byla ta, která nás spojovala, která svedla naše cesty na jednu, ale byla to také ta, která nás „rozdělila“.

Byl to na Velký pátek. Úžasné období. Ve škole právě začaly Velikonoční prázdniny, naši měli odjet na víkend pryč a já si mohla užívat oné pověstné „svobody“. A kam že se jelo? Nikam jinam než na výstavu do dalekého Bulharska. Měl to být dlouhodobě vysněný výlet, na který vyrazili oba naši pejsci Candy a Carol, mamčin přítel, jeho sestra a má máma.

Odjíždělo se velmi brzy, něco po třetí hodině ranní. Nikdy nezapomenu na ten zvláštní pocit, který jsem už od večera měla. Takové mrazení. Když naši odjížděli, já spala. Přišli se za mnou rozloučit do pokoje a mezi dveřmi mi oba řekli ahoj. Nechtělo se mi otočit, nereagovala jsem, ale pak zase začalo to mrazení, otočila jsem se, ale už tam nikdo nebyl, řekla jsem ahoj…

V šest ráno mi zvoní telefon. Volá mi otec. Že se nemám strachovat, ale že naši měli autonehodu, avšak nikomu se nic vážného nestalo. O hodinu později pro mě přijel a jeli jsme do nemocnice, kde jsme se dozvěděli, že to není vůbec růžové. Mamka bohužel po této autonehodě zůstala plně ochrnutá jak na ruce, tak na nohy a je plně odkázána na naši péči. Měsíce v nemocnici pro ni nebyly vůbec jednoduché a tady právě začíná příběh naší hrdinky Carol a později její dcery Adélky.

Carol už od mala byla velmi citlivá na vše, co se kolem ní dělo. A protože sama byla přímým účastníkem dopravní nehody, tak vše pochopila do posledního detailu. Situaci sama nesla velmi těžce, ale protože je to silná holka, držela nás nad vodou všechny.

Mamka strávila po nemocnicích bezmála rok. Bylo to velmi těžké, první tři měsíce, kdy byla v nemocnici velmi strádala. Byla bez rodiny, bez psů, sama v nemocničním pokoji. Není divu, že často vlastní rodinu prosila, abychom to vše ukončili, protože ona sama nemohla … Vše se prolomilo až tehdy, kdy byla z nemocnice převezena do Hrabyně, kde měla několik měsíců rehabilitovat. Jako rodina jsme ji navštěvovali každý den a jako velké milovníky pejsků nás taky nenapadlo nic lepšího, než mamce do pokoje propašovat i naši bíglici Carol s jejím bráchou Candym. Jednou jsme to zkusili a prošlo to J a pak už se to stalo pravidlem. Psiska se válela s mamkou v posteli, občas i štěkli, bylo to o fous, ale takovou energii co mamce dávali, jak je diametrálně změnila její nálada a pohled na život, bylo něco úžasného, to v žádné knížce nenajdete, to byla skutečnost. Nebýt našich psů, tak nevím,…

Po roce se mamka konečně dostala domů. Začátky byly dost těžké, ale tak jako i dříve i teď nás držely nad vodou naše „děti“. Když celý den, prosedíte na gauči, je těžké si nedělat starosti. Nemůžete nic jiné než se dívat na televizi. Ale mít doma dva psy, to je hned život a rušno kolem vás. Jak se honí, jak si hrají, musíte se jenom usmívat.

Zhruba po dvou letech si Carol opět prošla svým peklem. Bylo to těžké pro nás všechny, ale Carol to odnesla nejvíce. Zcela náhle na rakovinu slinivky zemřel Carolčin brácha a nejlepší kámoš Candy. Opravdu strašně trpěla, nemohla být vůbec sama doma, byla smutná, pořád kňučela, tenkrát jsme ji nad vodou drželi zase mi… Aby se necítila tak smutná, začala jsem ji brát na cvičák. Když jsme tam přišli poprvé, bylo hned jasné, že toto nám změní život oběma. Psí sporty nás tak neskutečně zaujaly a oblíbily jsme si je, až nás to úplně pohltilo. Postupně jsme si pořídili ještě pejska Honeyho a malého chlupatého plyšáka Kennyho, ale o těch až někdy příště.

Protože mamka s přítelem chtěli dlouho miminko a bohužel se to nedařilo a po úrazu to již nebylo množné, tak jsme si říkali, že zkusíme Carolce udělat její štěňátka. Dlouhou dobu se nám to nedařilo, až se to jednou prostě povedlo J. Protože už jsme tenkrát měli tři psy celou Carolčinu březost jsme říkali: „Ne, ne teď si žádné štěně už nechat nemůžeme“. Ovšem byl to osud, jinak to nevidím, ale když Carol rodila první štěňátko, prostě ne a ne jít ven. Lezlo nohama a já ho z ní musela doslova vytáhnout. Jen jsem ho trochu očistila a prohlásila jsem, že to není možné, ale narodila se malá Carol. Byla úplně stejná! Pak se narodilo dalších 6 štěňátek a ani jedno se Carol ani trochu nepodobalo. Dostala jméno Adella.

Byl to rebel už od samého narození. Pořád pobíhala, zlobila a všechny se snažila srovnat do latě, ale byl tu jediný moment, kdy se vždy proměnila v andílka a to tehdy když ji mamka zavolala k sobě. Skočila k ní na hruď, lehla si, a nechala se mazlit, pusinkovat a to zcela dobrovolně J. No a znáte to, bylo rozhodnuto J.

Toto mazlení ji zůstalo až do teď i když teď už je to trochu horší, váží 15 kilo J. Vždycky k mamce skočí, kdykoli, několikrát denně, lehne si na ní a nechá se mazlit, jde na nich obou vidět, jak moc jsou šťastné a jak by bez sebe nemohly být.

Carol a Adélka jsou prostě ty slečny, které naše životy maximálně obohatily a změnily. Carol nás všechny držela nad vodou, když se mamka zranila. Držela nás nad vodou, když zemřel její brácha Candy, změnila nám život tím, že se jí líbilo chodit na cvičák a v neposlední řadě také tím, že nám porodila tak úžasnou dceru Adélku.  Carol prostě již při narození bylo do knihy osudu vepsáno, že má mnohé změnit …