Příměstský výcvikový tábor Obedience

03.08.2010 15:22

Ve dnech 19.7.2010 - 24.7.2010 jsme se s Carol zůčastnily příměstského výcvikového táboru Obedience. Plán byl jasný. Každý den sraz v 8:00 na cvičisti našeho kynologického klubu, zde příprava na závody Obedience a v průběhu týdne ukázky různých psích sportů, které by nás mohly zaujmout. Je třeba podotknout, že týden to byl opravdu náročný.

V prvních dnech byla Carol plná energie. Ráno utíkala rychle rychle do auta a pak zase rychle rychle z auta, aby mohla vyštěkat své spolutáborníky. Zajímavé je, že každý den na ně štěkala tak, jak kdyby je viděla poprvé v životě :). Někdy jsem si až říkala, jestli se tam ti chlupáči třeba nestřídají, ale ne, byla to pořád stejná sestava australských ovčáků a boarder kolií.

Kolem deváté hodiny jsme se obvykle odsunuli od kávičky a jiných potěšení a začali odložením ve skupině. Není to nic snadného udržet deset psů vedle sebe ležet tak, aby se pohli maximálně vůbec. Protože stejně jako u lidí, tak i u psů funguje řetězová reakce a někdy jsem si připadala spíše jako na táboře, který pořádají psi a né lidé. Vstal jeden. Vstal i druhý. Třetí. Ale i tak jsme to zvládli. Pejsci se každým dnem zlepšovali a ten poslední den by již žádného nenapadlo, aby někam vstával.

Po odložení většinou následovalo rozpoznávání dřívek. Podstata spočívá v tom, že je skupina několika dřívek a jen jedno jediné nese pachovou stopu psovoda. Bezpachová dřívka se umístí na jednu hromadu a několik centimetrů od ní, se umístí dřívko s pachovou stopu. Úkolem pejska je toto dřívko najít a přinést. Úkol je to opět nelehký a protože jak je známo i pejsci jsou velmi nerozhodní a často se stávalo, že v tlamě právě cvičícího chlupáče končilo více než jedno dřívko. Někteří zase popadli dřívko a utekli nebo v horším případě si lehli a rozlomili jej vejpůl dříve, než se člověk vůbec stačil vzpamatovat.

Ti z vás, kteří neví. Výcvik obedience spočívá v základních deseti cvicích, kteřé se dle stupně zkoušky různě liší (např. v OBZ trvá odložení ve skupině, 30 sekund na vzdálenost 5 metrů, v OB3 již trvá 4 minuty, psovod musí být v úkrytu a pes je rušen procházejícím stewardem). Těchto deset cviků je třeba zvládnout jedním zátahem bez použití pamlsků či hračky (výjmaje cviku 1,2, ty se dělají ve skupině, tudíž zvlášť). Toto pejsci ovšem berou jako největší příkoří. Proč bych měl cvičit, když stejně nic nedostanu? A tak bylo třeba trénovat vůbec koncentraci na takovou sérii cviků, protože základním hodnocením není pouze správné provedení pokynů, ale také se hodnotí souhra psa a psovoda. Každá série trvá přibližně 15-20 minut a proto jsme se ve chvílích, kdy cvičil pejsek jiný než ten náš, bavili různě. Někteří si dali cigárko, někteří svačinu a nebo jsme se hromadně vypravili k vodě. Toto bylo asi tou nejoblíbenější aktivitou vůbec, tedy až na Carol, ta pořeci do špinavé vody nepoleze.

V poledne nás čekal oběd v nedaleké restauraci, kapitola sama o sobě. Nebylo dne, kdy by nám na talíři něco nechybělo, nezapoměli na naše pití a nebo jsme hromadně neskonstatovali, že tak špatně připravit jídlo, je opravdu uměním. Zejména nás překvapilo to, že tato restaurace je vyhlášená pro svého výborného kuchaře. Ale i tak jsme to vždy všechno snědli a tešili se na odpoledne.

Odpoledne už bylo většinou takové uvolněnější. Chodili koupat k řece. Někteří odcházeli domů a ti zdatnější přetrvávali ve výcviku. Ti kteří přetrvali, se mohli tešit z připraveného agility parkuru nebo jiných aktivit. Volba byla svobodná. My s Carol jsme se pravidelně účastnily agility. Carol je hotový skokan a tento sport jí náramně baví.

Závěrem celého pobytu nás čekala příjemná grilovačka párků. Všichni jsme se rozloučili, ale ne na dlouho, za pár dní jsme se zase setkali na třebovickém závodu obedience.